Vychovávat dospívající dítě už nemůžeme, můžeme stavět jen na tom, co jsme do něj a do našeho vzájemného vztahu dosud vložili. Pokud se např. rozhodne zanechat školy, určitě křičet na něj nebo nějak tlačit není to pravé; jediná možnost je dát mu najevo, že ho považujete za rovnocenného partnera v komunikaci, za zodpovědného člověka, který dokáže přesně to, pro co se rozhodne; můžete mu nabídnout pomocnou ruku, pokud o ni bude stát. Můžete mu sehnat někoho, kdo ho naučí se učit, kdo mu vysvětlí matematiku nebo jiný problematický předmět - vše za předpokladu, že to Váš syn nebo dcera bude chtít (jinak by to nemělo žádný efekt). Ani pokud se dítě rozhodne skutečně ze školy odejít, nemusíte mít obavy: tím, že teď třeba nevyužije veškerý svůj intelektový potenciál, ještě jeho život neskončí. Vždycky se může ke studiu vrátit - a pak to bude čistě z jeho svobodné vůle a to, o co bude mít zájem (v současné době pro něj může být těžké zjistit, co chce, ale to neznamená, že proto má studovat a studovat, dokud nedozraje).
Zkuste svému dítěti nepřednášet a nekázat o důležitosti dokončení školy – to ono v hloubi duše nejspíš samo ví a pere se to v ní třeba se zamilovaností nebo strachem z neúspěchu. „Klasicky rodičovským“ přístupem je paradoxně tlačíme k tomu, aby si prosadilo svou. Zařiďte si pár hodin o samotě se svým dítětem (buď doma, nebo ho třeba pozvěte do restaurace), a řekněte mu, že byste se mu rád/a svěřil/a se svými pocity; co Vám dělá starost a proč (pozor, abyste nemluvil/a o něm – ty děláš tohle a neděláš tamto, ale o sobě – já mám strach, mě by uklidnilo, kdyby). Potom se ho zeptejte, jak to vidí ono, nechte ho mluvit (neskákejte mu do řeči, nehodnoťte jeho názory) a skutečně se snažte pochopit jeho hledisko. Potom, aby vidělo, že ho opravdu chápete, zopakujte jeho slova tak, jak jste je pochopil/a – buď Vás opraví, že to myslelo jinak, a vysvětlí se tak nedorozumění, nebo bude mít dobrý pocit, že jste ho pochopila. Nakonec se zeptejte nějak ve smyslu: „Myslíš, že bychom mohli/y společně přijít na řešení, které by pro tebe bylo uspokojující, a přitom by sis zachoval/a šanci dokončit školu?“ Buď něco navrhne a domluvíte se, nebo zůstane stát na svém. Pak, pokud se chcete vyhnout jeho „útěku z domova“, můžete už asi jen říci (pozor, ne ironicky!): „Věřím, že o svém životě dokážeš zodpovědně rozhodnout a přeju ti, aby ti štěstí přálo.“ A věřit, že to opravdu zvládne, ať se rozhodne jakkoli.
© Všechna práva vyhrazena - Mgr. Markéta Klingerová