Neprospívá ve škole

Neprospívá ve škole

Některé děti jakoby rezignovaly na možnost zlepšení svých školních výsledků a nechtějí pro ně vůbec nic dělat. Jak to ale vzniklo? Žádnému dítěti zezačátku určitě nebylo jedno, jaké jeho školní výsledky jsou. Protože ale z nějakého důvodu školák

• nebyl ještě po všech stránkách dostatečně zralý,
• nebo měl/má nějakou poruchu učení,
• nebo na něj okolí nevhodně tlačilo /např. nemohl si vybrat, kdy bude dělat úkoly; bylo mu dáváno najevo, že je nějakým způsobem nedostatečný; dostával úkolů příliš - nebo byl ještě nucen dělat něco navíc, místo aby se proběhl venku/,
• nebo nikdy nezakusil důsledek svého jednání - totiž že úkol do školy nepřinese,
• nebo...,

zřejmě získal pocit, že selhává, a jeho psychickou obranou se stalo odmítání vůbec se do úkolu pustit. Školní příprava dítěte by rozhodně neměla - za žádných okolností - "častokrát trvat až do večera" - to mi zní až jako týrání... Možná, že k jeho nechuti přispělo i narození mladších sourozenců, zvlášť pokud příprava do školy byla spíše jediná pozornost (a možná - v některých případech - ani ne příliš vlídná), kterou mu rodiče v té době věnovali. Pokud by mu sourozence teď dokonce dávali za vzor, větší nechuť už by těžko vzbudili.
Doporučovala bych tedy (v tomto pořadí):

1) zajistit, aby se takový školák cítil milován a oceňován,
2) uvolnit tlak, snížit požadavky na úspěšnost ve škole a domluvit si s ním nejen (nepříliš náročná) pravidla, ale i důsledky, pokud dohodnuté nebude dodrženo,
3) postupně předat zodpovědnost za školu přímo jemu a smířit se s třeba horšími výsledky; jistě znáte ze života příklady lidí, kteří ve škole moc neprospívali, a pak se z nich stali úspěšní dospělí.