Osamostatňování

Osamostatňování

Vůči rodičům se puberťáci vymezují úplně přirozeně a je to žádoucí; jak se to projevuje, pak záleží na dosavadním vedení a vztahu s daným rodičem. V pubertě vycházejí na povrch skryté a potlačované problémy v osobnosti i vztazích dítěte.  Jestliže mu rodič stále domlouvá jako malému klukovi/malé holce, místo aby s ním mluvil jako s téměř dospělým (samozřejmě s tím, že mají platit domluvená pravidla), těžko ho potomek může respektovat. Pomáhá soustředit se na své dítě jako na milovaného člověka, nikoli objekt k cepování. Autoritativní výchovný styl mívá na dítě podle povahy dvojí vliv: buď se podřídí a stane se poslušným (to ovšem není žádoucí stav, pokud chceme vychovat zodpovědnou osobnost; dítě se totiž chová žádoucím způsobem jen ze strachu, nebo aby mělo klid, případně aby se zavděčilo, a nikoli proto, že by si zvnitřnilo nějaká pravidla a hodnoty), nebo jde do vzdoru. Může to v nižším věku začínat maličkostmi (např. žárlením na mladšího sourozence), a skrze negativní reakce rodičů se postupně zhoršovat. Nejdůležitější - a zásadním předpokladem - je, aby se rodiče na potomka dívali jako na rovnocennou osobnost, partnera, aby se k němu chovali tak, jak by se chovali k dospělému, kterého si váží, aby neměli pocit, že jsou něco víc, protože jsou dospělí, aby nepřistupovali k dítěti stylem "Já vím, co je pro tebe nejlepší, mlč, a dělej, co chci." A děti moc dobře vycítí (a ze začátku také testují), jestli to rodič myslí upřímně. Rodiče se často snaží s dítětem „mluvit“ - velice ale záleží na tom, JAK s ním mluvíme (vyptávání, kázání, rady, pokyny, příkazy, zákazy - to vše komunikaci blokuje).

Zkuste si se svými pubertálními dětmi popovídat (nikoli "promluvit") o tom, s čím jsou doma spokojení a co by rádi změnili (nesmíte reagovat pohoršeně, ublíženě, rozzlobeně apod.), a pokuste se najít oboustranně přijatelné řešení těch věcí, se kterými spokojení nejsou. Tím samozřejmě není myšleno např. vykoupení obchodu s PC hrami; jedná se spíše o vztahy v rodině, míru svobody, vymezení jasných pravidel. Dobrý rádce pro rodiče dětí tohoto věku je knížka Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, jak poslouchat, aby nám teenageři důvěřovali (Adele Faber, Elaine Mazlish).

Váš potomek má před sebou velký úkol - osamostatnit se, aby se obešel bez vás, rodičů - to je přirozené a nutné. Někoho ale potřebuje, a protože to nemůžete být vy (protože od vás se musí odtrhnout), jsou to vrstevníci. Je dobré dítěti kamarády dopřát a nevyjadřovat se o nich pochybovačně nebo dokonce s despektem.  Pokud si hlídáte svůj přístup k dítěti, berete na vědomí, že už není malé, projevíte respekt a budete s ním jednat na žádoucí úrovni, můžete dobré vztahy s dítětem uchovat, a dokonce vám doma třeba i s něčím pomůže :).