Pohádky od dětí

Jedenáctiletá Lucka Pěntáková z Velkého Týnce napsala (my jsme pouze opravili gramatiku):

Byl jeden Bydžov a v tom Bydžově bydlel pan Babyka. Pan Babyka vlastnil veliký statek. Měl kobylu a velmi silného býka. Každé ráno dával své kobyle žrádlo, ale pokaždé nechala hodně zbytků. Pan Babyka měl kamaráda jménem Zbyněk z Přibyslavi. Ale Pan Zbyněk bydlel ve velmi obyčejném příbytku, se starobylým nábytkem. Jednoho dne Babyka našel zvláštní bylinu a jelikož byl velice bystrý, přimíchal ji své kobyle do sena. Bylina umožnila kobyle mluvit lidskou řečí a kobyla se svěřila, proč nechává tolik zbytků . Odměnila svého pána dobrou radou. Poradila mu, že nejlépe udělá, když své uspořené peníze utratí za byt a pronajme jej. Od té doby se panu Babykovi začalo jen dařit, což narušilo přátelství s panem Zbyňkem, který mu začal kobylu závidět. A tak se jednoho dne rozhodl, že obec Bydžov připraví o jednoho bohatého obyvatele. Na stezce, po které se rád pan Babyka s kobylou projížděl, vykopal velkou jámu, ale jelikož nemohl pracovat přes den, aby ho někdo neviděl, začal kopat až se setmělo. Jenže se v lese hodně bál a jak se snažil rychleji a rychleji kopat, tak si nevšiml v zápalu práce, že se blíží hladový medvěd. Konec pohádky už asi každý zná. Obec opravdu přišla o svého obyvatele, avšak nebyla to obec Bydžov, ale obec Přibyslav. A tak končím svou pohádku pořekadlem:,,Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."

Dvanáctiletá Nikola Došlíková z Prostějova nám poslala tento příběh:

Desetiletá Zdislava Hnízdilová z Hodonína nám poslala zatím nejpohádkovější pohádku:

Na kraji vísky v malém domku bydlel kluk Tomáš. Byl vysoký ale hubený jak vyžle. Jednou ho napadlo že bude chovat vydru. Zavře si ji do klece. Hned druhý den zašel ke kováři aby mu klec vyrobil. Kovář právě roztápěl výheň. Uvítal ho a řekl: Copak si přeješ chlapče? Tomáš hned pohotově odpověděl: Udělejte mi prosím klec. Tak dobře, za týden si pro ni přijď.
Když si pro ni přišel, kovář právě klec dodělal. Tomášovi se líbila a povídá: Vy jste tak šikovný. Odnesl si ji domů a už si představoval jak se bude o vydru starat a vytahovat se před kluky.
Za pár dnů šel do lesa hledat vydří doupě. Po dlouhém pátrání ho našel. Radostí by výskal, ale věděl že v lese se povyk dělat nesmí.Doma na půdě si vzal starý batoh a vyrazil znovu do lesa pro vydru. Na pařízku u řeky spatřil balíček žvýkaček. Hned je rozbalil a začal jednu žvýkat. Měla zvláštní lesní příchuť byla výborná. Najednou se začal rychle zmenšovat až byl maličký jako palec. Pořádně ho to vylekalo. Vylezl na pařez aby měl větší výhled. Zatočila se mu hlava a spadl rovnou do otevřeného batohu, který si donesl pro vydru. Vykřikl ale nikdo ho neslyšel. Les byl strašidelný. Slyšel vytí vlků, houkání starého výra i chrochtání divočáků. Moc se bál a začal brečet ale jeho tenoučký hlásek nikdo neslyšel. Byla už tma a Tomáš usnul. Celý nešťastný se probudil právě když vyšla první hvězdička a on cítil že se začíná zvětšovat až vyrostl do té velikosti jakou měl dřív. Popadl batoh a vyběhl k domovu. Zatím se rodiče doma o Tomáše báli a chtěli už volat policii. Ale Tomáš už doběhl domů. Potom mamince a tatínkovi všechno vypravoval. Tatínek mu vyhuboval protože šel sám do lesa a vysvětlil mu že vydry jsou chráněné. Tomáš už taky pochopil že by si u něj vydra těžko zvykala že má být v přírodě. On si v batohu také nezvykl ale byl z toho nešťastný. K narozeninám pak dostal knížku o Vydrýskovi.

Desetiletá Vendy Hrbková z Tlučné napsala dva příběhy (opravili jsme chyby):

Když už byla docela tma a sýkora se sýčkem se už chystali ke spát, maminka prohlásila, že už musím na kutě, já ale nerad chodím spát. Nakonec jsem usnul.Moje maminka dělala tatínkovi syrovou mrkev, kousek chleba na svačinu, potom vykřikla: Takové sychravé počasí. Já mám venku věšák s prádlem! Honem ho běžela sundat, ale zrovna přišel táta: Kde je můj syn! Nekřič, tak už spí.Doufám, že jsi dala našemu syslovi nasypané jídlo, aby byl sytý. Neměj starosti! Dala jsem uschnout houby, doufám, že budou usychat! Najednou jsem začal syčet ze spánku. Mamí! zvolal jsem.

Když jsem byla na prohlídce mlýnu, muselo tam být strašidlo s odřeným lýtkem, protože se blýskalo a bylo to slyšet. Maminka mi koupila medvídka z plyše, abych se nebála. Mlýnem plynula voda a vedle vodopádu jsem našla pelyněk. Můj tatínek je lysý a ničeho se nebojí. Moje mladší sestra vzlykala kvůli tomu, že nemůžeme na lyže. Já jsem polkla a řekla jsem: proč musíme plýtvat časem, půjdeme domů.

---

Desetiletá Katka Kantorová z Rakovníka napsala:

Jednou řekla Anička mamince:chtěla bych být kadeřnicí.Bydlela bych v Přibyslavě, tam jak je hodně obyvatel.Byt bych si vystrojila a vymalovala na růžovo.Všichni by náš příbytek obdivovali.Nábytek by byl modrý.Dodržovali bychom obyčeje.Měli bychom syna, který by byl bystrý chlapec.A mnoho dobytka, např.:kobylu a býka.A okolo domu by rostly různé byliny a kytky.Žili bychom tak nádherně, jen kdyby to bylo podle mých představ.Maminka řekla:máš na to ještě čas, ale byl by to hezký byt. Pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Devítiletý Jakub Krátký z Bystřece poslal tuto pohádku:

Paní Babyka bydlela v Přibyslavi.Měla v chlívku bystrého býka Zbyška a kobylu Bětu.Býk Zbyšek jedl samé byliny a kobyla seno, jsou to býložravci. Paní Babyka měla silného syna Zbyňka,který si na živobytí vydělával výrobou starobylého nábytku.Jednou se Babyka roznemohla a Zbyněk se musel starat o dobytek.Zbyněk býval dlouho v práci a dobytek byl neodbytný. Musel Babyce nosit byliny.Jednou našel zvláštní bylinu,obyvatel obce jménem Tomáš mu jí záviděl.Byl to asi zlatobýl, hned s ním utíkal do bytu.Tam uvařil čaj z býlí,černobýlu a zlatobýlu.Nakonec se Babyka uzdravila a žily spolu spokojeně až do smrti. A kdoví možná tam žijí dodnes.Kdybyste jeli kolem a viděli bystřinu nebo zvláštní bytost, a kdybychom se tam potkali,mohly bychom vypít zbytek čaje.

Jedenáctiletá Markéta Macháčková z Janova u Sedlčan napsala:

Jedenáctiletá Barbora Hradecká z Dobříkova, která napsala následující pohádku, získala odměnu - její pohádka se nám z těchto sedmi zalíbila nejvíc!

Byl jednou jeden pekař Zbyněk Preclík a ten musel každý ráno brzy vstávat a opouštěl svůj malý byt na samotném okraji Přibyslavi . Zatím co všech příbytcích se spokojeně podřimovalo on uháněl po pekárny na druhém konci města ,aby napekl voňavé a křupavé dobroty. Je to dávný obyčej mnohých z nás dávat si k snídani čerstvé housky. Pro Zbyňka by bylo snažší, kdyby bydlel v pekárně a nemusel den co den tak daleko chodit . Často snil o krásné kobyle, jak ho veze ulicemi a obyvatelé okolních domů jen závistivě zírají z oken.
Jednou, když se vracel pozdě opoledne z práce, zaslechl, jak si stařenky na rohu povídají o vzácné bylině, která splní jedno přání tomu, kdo ji zalije vodou z Přibyslavského potoka.Bořivoj byl bystrý člověk a uvědomil si, že zná přesně takovou bylinu,kterou popisovaly. Viděl ji v ohradě za městem. Jenže v té ohradě se celý den páslo stádo dobytka se svým vůdcem velmi zlým býkem Pepíkem. V noci by Bořivoj květinu nenašel, tak vymyslel plán. Vyrobil si ze starého nábytku velkou bednu, spodní část nechal odkrytou, ve výši očí udělal otvory. Do láhve nabral vodu z přibyslavského potoka a vydal se k ohradě. Přelezl ji, když se stádo páslo na opačné straně. Schoval se rychle pod bednu a nenápadně se sunul k červenému kvítku uprostřed louky. Zalil bylinu, chystal se vyslovit své přání, když tu uviděl Pepíka, jak se obrovskou rychlostí řítí na jeho skrýš. Bořivoj se lekl, vylezl z úkrytu a upaloval pryč. Býk byl ale rychlejší. Bořivoj na poslední chvíli zvolal: "Ať je Pepík to nejhodnější zvíře na světě!"
Tak místo jízdy na krásné bílé kobyle leží pekař Bořivoj v náručí nejhodnějšího býčka Pepíčka a ten ho jen něžně olizuje.

Také devítiletá Kristina Flutková z Vitína si vybrala vyjmenovaná slova po B:

Je to jako zakleté :), další vyjmenovaná slova po B od osmileté Martiny Hachové z Chocenic:

Byl jednou pan Babyka, který má obyčejný byt.V bytě bydlel obvykle sám.V bytě pěstoval byliny. Měl starý nábytek, který mu okousala kobyla,býk a jiný dobytek. Bydlel s ním pes Brok.Pomohl dobytku okousat nábytek.Pan Babyka byl nešťastný, když viděl okousaný nábytek.Za to zbil všechen dobytek i Broka.Byl to jediný obyvatel, který v Přibyslavi choval dobytek.Bydlel s ním syn Zbyněk, který obýval obývací pokoj.Nedaleko Přibyslavi stojí obyčejný hrad.Kolem něj rostly babyky. Jednou mu zbyl oběd, tak ho hodil dobytku.Pan Babyka se přestěhoval z Přibyslavi do Bydžova.Vzal s sebou kobylu,býka Broka a jiný dobytek. A to je vyprávění o panu Babykovi.

 

Děti ze třetí třídy ve Zborovicích nám prostřednictvím paní učitelky zaslaly hned pět pohádek:

Bronislav Strava:

Sýčkovo syčení
Za sychravého počasí zasyčel sytý sýček na sýkoru a sysla. Syn uslyšel sýčkovo syčení, když sypal sýkorám. Sýčkovo syčení uslyšel také synovec a sykl na sýčka právě, když jedl sýr. Sýček začal sypat na synovce jeho sýr. Ten se tak lekl, až z toho začal usychat hrůzou.

 

---

 

A začínáme novou, poslední sedmici. Po jejím vyhodnocení pro vás připravíme další, jinou soutěž!

Nikola Trávníčková:

O Zbyňkovi
V Přibyslavi býval neobyčejně krásný a na bílo natřený dům. V tom domě byl překrásný nábytek, o který se staral bystrý a hbitý Zbyněk. Ten v bytě v domečku bydlil. Byl tedy jeho obyvatelem a dům byl jeho příbytkem. U domečku měl dobytek, jemuž velel velký býk, a starou kobylu, která se pásla u neobyčejně čisté bystřiny. Zbyněk si na zahrádce pěstoval léčivé byliny a býlí. Z bylinek si vaříval bylinkové čaje, které dával i svým sousedům, když byli nemocní. Za jeho léčení měli Zbyňka všichni moc rádi.

Tomáš Pastyřík:

Kohout Karel
Jeden starý netopýr se pyšnil, že ulétl z děravého pytle. Malý slepýš tomu nevěřil a kohout Karel se rozčepýřil: „To není možné, takové kopyto! Já musel pykat za pár kapek třpytivé rosy, když selka ráno otevřela dvířka a klopýtla o mě.“ Zpytoval svědomí kohout Karel. Smutně se díval na včelky, které sbíraly pyl, a mlsná koza natahovala pysky, když přebírala pýr od sladké jetelinky. „No, alespoň se mi podařilo dostat se z toho pytle ven.“ čepýřil se kohout Karel.

Tomáš Trňák:

Starý mlýn
U potoka stál starý mlýn. Žil v něm mlynář a mlynářka. Byli už staří a nemohli zvládnout všechnu práci. Mlynářka vzlykala: „ Co budeme dělat? Kdo nám bude pomáhat?“
U potoka seděl vodník Česílko a pletl lýkový provaz. Uslyšel vzlykání a bylo mu mlynářky líto. Nabídl se, že jim bude pomáhat a zavolal i zvířátka z lesa. Všem šla práce od ruky. Najednou se zamračilo a začalo se blýskat.
Mlynářka jim za odměnu napekla koláče a řekla, že musí všechno sníst, aby se neplýtvalo. Když nastala zima a protože ve mlýně neměli plynové topení, oblékli si mlynářka i mlynář plyšové kabáty. Mlynářka si vzala sáňky a mlynář lyže a jeli spolu do lesa na dříví.
Když se vraceli z lesa, poranil si mlynář lýtko. Mlynářka mu doma na něj dala obklad z pelyňku a k tomu musel mlynář spolykat prášky od bolesti. Brzy se mu lýtko uzdravilo a mohl začít znovu lyžovat.

Michaela Juříková:

O strašidelném mlýně
Jednoho dne se podivná mlynářka rozhodla jít do strašidelného mlýna. Ve mlýně prý straší. Slyšela, že před tisíci léty se ve mlýně blýskalo. Rozhodla se proto, že se tam podívá.
Kdyby v něm nestrašilo, říkala si, že by v něm zůstala. Mlynářka došla do mlýna. Jakmile ho uviděla, hrozně se lekla, až se jí chtělo vzlykat. Protože měla odvahu, zachovala klidnou hlavu. Když vešla do mlýna, uviděla v rohu stát staré lyže. Strachem sotva polykala. Lyže svázala starým lýkem a položila je na zem. Najednou do pokoje vstoupil lysý muž, který měl na sobě starý plyšový kabát. Nějak kulhal. Ukázalo se, že ho bolí lýtko. Mlynářka mu lýtko zavázala, aby ho už nebolelo. Potom šli spolu na zahradu, kde rostl pelyněk. Mlynářka se přestala bát a mlynáře si vzala za muže.
Nechtěli plýtvat časem, a proto se hned nastěhovali do strašidelného mlýna, kde spokojeně žili. Jak čas plynul, narodili se jim tři krásné děti. Děti jim dělaly velkou radost, a tak všichni žili spokojeně do smrti ve mlýně, kde už dávno nestraší.

 

Sedmiletý Adam Fleischhans z Prahy 5 si vybral vyjmenovaná slova po S a jeho pohádka nás z těchto sedmi nejvíce zaujala, proto se může těšit na odměnu - karetní hru Sysel slyšel myš!

Pohádka o Honzovi
V malé chaloupce u lesa žil Honza. Byl to syn velmi zlobivý a neposlušný. Jeho maminka s ním měla moc velké starosti. Jeho rodiče byli moc chudí. Taky občas neměli co k jídlu.
Maminka vždycky v neděli upekla buchty s tvarohem, ty měl Honza a jeho tatínek moc rádi. Jenže Honza byl nenasyta a všechny buchty tatínkovi vždycky snědl. A když snědl celý pekáč buchet,tak se pak cítil opravdu sytý. Zato jeho tatínek měl hlad a mamince to bylo moc líto. Jeho tatínek celé dlouhé dny pracoval ve mlýně a domů se vracel moc unavený a hladový.
Jednou se maminka rozzlobila a k večeři dala Honzovi syrové brambory. A Honza se zlobil, protože měl velký hlad. A jak se zlobil, rozhodl se, že si půjde do lesa najít sám něco k snědku. Venku bylo sychravé počasí, celý den pršelo, ale Honza se nechtěl vrátit jen tak a tak se vydal na cestu.
Jenže v lese se bál. Sám tam ještě nikdy nebyl, vždycky s ním šel tatínek. A tak když zaslechl houkat sýčka z větve stromu, tak se bál ještě víc. Rychle utíkal z lesa pryč. Mezitím už přestalo pršet a na trávě, která usychala po dešti, se pásly krávy. Bučely jedna na druhou a Honzovi se zdálo, že se mu smějí. A pak na něj z trávy zasyčela užovka. A to si myslel, že se mu směje celý svět. Bylo mu to líto, že se choval ošklivě k mamince a tatínkovi. A chtěl se vrátit domů. Cestou uviděl sýkorku. Ta moc hezky zpívala.
Maminka už ho vyhlížela. Vyšla před vrátka a zavolala na Honzu:“Tak pojď dovnitř a netvař se jako starý sysel!“ A tak šel Honza dovnitř. Na stole byl čerstvý chléb a kozí sýr. Ten měl Honza moc rád. A s tatínkem se rozdělil, aby neměl tatínek hlad. A druhý den tatínkovi šel pomoct do mlýna sypat mouku do pytlů. Protože jeho tatínek měl moc práce. A Honza mu chtěl pomáhat.

Dvanáctiletá Slávka Korotvičková z Ústí nad Labem si vybrala vyjmenovaná slova po L:

Žila byla jedna chaloupka,a v té chaloupce žila jedna holčička,která špatně mluvila,a tak ji nebylo skoro vůbec slyšet. Kousek od chaloupky byl jeden mlýn,kde pracoval a bydlel jeden strašně hodnej mlynář. Jednou šla holčička někam ven,a když byla venku,tak se začalo blýskat,tak šla teda domů,a tam začala polykat bonbony, protože jí bonbony strašně chutnaj. Pak když se přestalo blýskat, tak chtěla holčička jít ven, ale mohla jít ven až za dvě hodiny. Čas začal strašně rychle plynout, a pak šla ven. Když přišla domů, tak zjistila že nechala doma plýtvat vodu, a tak ji vypnula, aby se neplýtvala, potom měla jet za dědou, a tak se šla obléct. Když vyšla, tak zakopla a poranila si lýtko,a začla vzlykat,potom šla dál, a cesta vedla loukou, kde našla pelyněk, který se jí líbil,a tak se u něho chvilku zastavila,a potom šla dál. Cestou se stavila v obchodě a koupila si nové lyže, a uviděla tam umělé lýko,ale pak už musela jít, protože měla už pět minut zpoždění,a pak už tam byla.Naproti ní vyšel její lysý děda,a podal jí plyšového medvídka,kterého si u něho zapomněla. Děda ji vzal dovnitř a dal jí bylinkový čaj a koláče.

Desetiletá Gába z Dobříkova je posledním účastníkem této soutěže:

Pekařův sen
Byl jednou jeden pekař Bořivoj Preclík a ten musel každé ráno velmi brzy vstávat a opouštět svůj malý byt na samotném okraji Přibyslavi . Zatímco ve všech příbytcích se spokojeně podřimovalo, on uháněl do pekárny na druhém konci města, aby napekl voňavé a křupavé dobroty. Je to totiž dávný obyčej mnohých z nás dávat si k snídani čerstvé housky. Pro Bořivoje by bylo snazší, kdyby bydlel přímo v pekárně a nemusel den co den tak daleko chodit. Často snil o krásné bílé kobyle, jak ho veze ulicemi a obyvatelé okolních domů jen závistivě zírají z oken. Jednou, když se vracel pozdě opoledne z práce, zaslechl, jak si stařenky na rohu povídají o vzácné bylině, která splní jedno přání tomu, kdo ji zalije vodou z přibyslavského potoka. Bořivoj byl bystrý člověk a uvědomil si, že zná přesně takovou bylinu, kterou popisovaly. Viděl ji v ohradě za městem. Jenže v té ohradě se celý den páslo stádo dobytka se svým vůdcem velmi zlým býkem Pepíkem. V noci by Bořivoj květinu nenašel, tak vymyslel plán. Vyrobil si ze starého nábytku velkou bednu,
spodní část nechal odkrytou, ve výši očí udělal otvory. Do láhve nabral vodu z přibyslavského potoka a vydal se k ohradě. Přelezl ji, když se stádo páslo na opačné straně. Schoval se rychle pod bednu a nenápadně se sunul k červenému kvítku uprostřed louky. Zalil bylinu, chystal se vyslovit své přání, když tu uviděl Pepíka, jak se obrovskou rychlostí řítí na jeho skrýš. Bořivoj se lekl, vylezl z úkrytu a upaloval pryč. Býk byl ale rychlejší. Bořivoj na poslední chvíli zvolal: "Ať je Pepík to nejhodnější zvíře na světě!" Tak místo jízdy na krásné bílé kobyle leží pekař Bořivoj v náručí nejhodnějšího býčka Pepíčka a ten ho jen něžně olizuje.

---

Děti, všem, kdo jste nám poslali svou pohádku, moc děkujeme. Jste šikulkové a nebuďte smutní, pokud jste tentokrát nevyhráli. V září vyhlásíme další soutěž, ve které si opět můžete vysloužit některou z našich her! Ale hlavně: ať vás dál baví vymýšlet příběhy a hrát si se slovy, to je moc prima zábava a navíc užitečná. Užijte si zbytek prázdnin!