Poradna, konzultace

Dobrý den, Katko,

je v pořádku se omluvit za své nevhodné chování, ale musíte zůstat u kormidla. Sebeobviňováním, ústupky, rušením dohod apod. vystupujete jako „slaboch“, a jako takový neposkytujete své dcerce pocit bezpečí a vzor, který by chtěla následovat (ovšem nejspíš stejně bude, byť nechtěně).

Rodiče často podléhají dojmu, že když jedno z dětí dobře reaguje na jejich způsob výchovy, je to důkaz, že u druhého – problémového – dítěte tedy musí být chyba v něm samém. To je ovšem omyl. Můžeme si zjednodušeně představit, že dítě, když se narodí, se rozhlédne po svých sourozencích a řekne si: „Tak která role je tu ještě neobsazená?“ A tu si zvolí pro sebe. Takže mladší bratr nemůže být potížista, protože na to už máte dcerku :). Ale právě ona je pro Vás darem v tom smyslu, že z Vašeho nitra dostává na povrch Vaše „démony“, a Vy se s nimi díky tomu můžete vypořádat!

Je to totiž skutečně hlavně o Vás – a tím nemyslím Vaše vina: jako první krok se přestaňte obviňovat a hrozit se traumat, která byste mohla způsobit. Z Vašeho dotazu čiší, že Vám jde hlavně o to být dobrou (možná i dokonalou) matkou, a to je – jak vím z vlastní zkušenosti :) – cesta do pekel. Tolik se soustředíte na to, abyste všechno správně kočírovala a nic nepokazila, až Vám z toho úplně vypadne skutečný zájem Vaší dcerky.

Ona od Vás potřebuje „jen“ dvě věci: lásku (a její projevy způsobem, kterým to potřebuje) a bezpečí - to vyplývá z důslednosti, přijetí dcerky takové jaká je (např. i s jejím temperamentem), z Vaší čitelnosti a autentičnosti.

Uvědomte si, že křičení, vyhrožování, nadávky a bití velmi oslabují Vaši autoritu, v očích dcerky vás snižují (přitom si přeje, aby Vás mohla obdivovat) a navíc jí říkají, že ji nejspíš nemáte doopravdy ráda. Mně osobně nejvíc pomáhalo si včas uvědomit, že jestli vyletím, situaci jen zhorším, ničemu tím nepomůžu a mnoho ztratím. Potom jsem se zeptala sama sebe, jestli ta věc, co mě tak dopaluje, je opravdu tak životně důležitá, aby stálo za to se tím zabývat. A pozor, tím myslím důležitá PRO DÍTĚ. Většinou jsem dospěla k uvědomění, že jde jen o má nesplněná očekávání a potřeby, které ale nemají nic společného se skutečnými potřebami mého dítěte, a často dokonce jdou proti jeho zájmu (např. když jsem chtěla zamezit jeho poznávání světa jen kvůli svému pohodlí nebo třeba nesmyslným obavám). Když jsem ale usoudila, že věc důležitá je, zklidnila jsem emoce své i dítěte tím, že jsem ho objala, chvíli se jen tak mazlila, uvědomovala si svou lásku k němu. Obvykle už nebylo dále co řešit, protože dítě bylo najednou vstřícné a tvárné; dostalo pozornost, lásku a pocit bezpečí – a o to mu (podvědomě) šlo.

Když dcerka „naschvál provede něco, o čem ví, že nás to vyprudí“, uvědomte si, proč to dělá, uvědomte si, jak ji milujete a že je to jen bezbranné dítě; vůbec se vyprudit nenechte a jen klidně řekněte něco jako „Lucinko, ráda se ti budu věnovat, až dokončím to a to. To, co jsi teď udělala, bohužel jen oddálí chvíli, kdy s tebou budu moct ..., protože teď kvůli tomu musím ještě ... .“ Pokud to lze, navrhněte způsob, jak by Vám mohla pomoct, nebo ještě lépe může něco navrhnout sama.

Jestliže cítíte, že to zatím v klidu nedokážete a hysterie se nenechá odbýt ;), odkliďte se včas ze scény, klidně s přiznáním „Moment, začínám být tak vytočená, že musím odejít; promluvíme si, až se (za chvíli) vrátím.“ Často mi pomáhá svou skutečnou zlost přetransformovat ve zlost „hranou“ až přehrávanou (dám do toho celou svou frustraci, ale zároveň se trochu usmívám, natahuju po dítěti ruce a říkám mu tím, že si dělám legraci): „Ááááá, já ti asi utrhnu hlavu, a uříznu uši!“ – reakcí je pak smích a uvolnění atmosféry.

Katko, bylo by toho ještě mnoho, ale to již přesahuje možnosti této internetové poradny. Můžete případně zvážit svou účast na některém semináři o výchově nebo na Srazu pro rodiče s dětmi, který se bude konat v červnu. Přeji Vám, abyste s dcerkou našly společnou řeč!