Dostala jsem dotaz, jak "uvařit", aby byly - s nadsázkou řečeno - ve vhodné době přidány vhodné ingredience a výsledný produkt optimální. Tak tedy:
Do půl roku - udělat pro dítě vše co chce (a např. nenechávat "uřvat", nenechávat samotné, hodně komunikovat; nejlépe nosit) bez obav, že by se tím rozmazlovalo; v tomto věku si dítě vštěpuje, jestli je svět bezpečné místo, nebo ne. Do 1,5-2 let dovolovat dítěti maximálně zkoumat svět, nepřistřihovat mu zbytečně křidýlka kvůli svým strachům, že si ublíží (např. když na něco leze) - samozřejmě poskytujeme ochranu, ale nedáváme najevo nedůvěru ke schopnostem dítěte ("Spadneš!" "Na tohle nesmíš sahat!" "Na to jsi ještě malý!" apod.). V období vzdoru (do 3-4 let) dovolíme dítěti objevovat a projevovat jeho osobnost, jeho Já, a nelámeme jeho vůli jen proto, že se bojíme o svou autoritu; samozřejmě vymezujeme hranice, ale dovolíme také dítěti se prosadit; jeho vzdor je známkou zdravého vývoje, proto ho přijímáme chápavě. V předškolním věku se nesnažíme dítě něco učit předčasně, ale pokud samo jeví zájem, ochotně odpovídáme na jeho dotazy; dopřejeme mu dostatek pohybu na čerstvém vzduchu; dáváme mu dobrý příklad, pokud jde o chování a charakter; učíme ho vyjadřovat a zpracovávat (nikoli potlačovat) emoce - nejlépe opět vlastním dobrým příkladem. V mladším školním věku netlačíme na výkon ve škole, přijímáme dítě, jaké je, třeba i se špatnými známkami (na kterých stejně nezáleží), snažíme se udržet v něm touhu po poznání (která dosud byla přirozená, nyní ji škola ničí - paradox, že?), umožňujeme mu navazovat a pomáháme udržovat přátelství, podporujeme koníčky a tolerujeme jejich střídání (dítě se "hledá"), dopřejeme spoustu pohybu na čerstvém vzduchu - zvlášť chlapcům; když se nám dítě s něčím svěří, nementorujeme, nevyčítáme (to už by se příště nesvěřilo), ale pojmenujeme jeho pocity, vyjádříme pro ně pochopení, a vhodně řízeným rozhovorem pomůžeme dítěti najít jeho vlastní řešení situace. Do 13 let postupně rozšiřujeme hranice, respektujeme potřebu soukromí (např. klepat na dveře jeho pokoje je ale dobré už od 3 let), vyjadřujeme důvěru, postupně klademe na dítě větší zodpovědnost (za jeho školní povinnosti, za přispění k domácím pracem), ale dáváme mu i víc práv. V pubertě už jen žijeme z toho, co jsme do dítěte do té doby vložili a jaký máme vzájemný vztah. A od narození až do dospělosti - přistupujeme k dítěti s úctou (tedy např. žádné bití, ponižování, zesměšňování atd.) a láskou (kterou je třeba dávat najevo různými způsoby každý den; tím nelze dítě rozmazlit). Při každém konfliktu si dáme pozor, aby nám šlo o dítě (jeho prospěch, jeho pocity) a ne o sebe (své pocity, své pohodlí, svou dokonalost). Nebojíme se přiznat chybu a omluvit se. Neumetáme dítěti cestičku a neděláme za něj to, co může a má dělat samo. "Hotové" dítě pak propustíme do života, aniž bychom ho k sobě přivazovali a omezovali ho. Dobrou chuť! :)
© Všechna práva vyhrazena - Mgr. Markéta Klingerová