1) Batolata potřebují maximální možnou svobodu v objevování světa, potřebují cítit, že mají vliv na svůj život a že jejich názor je brán v potaz (to neznamená, že jim musíme ve všem vyhovět, ale záleží na tom, jak svůj nesouhlas vyjádříme a prosazujeme), a zároveň vědět, kam až mohou zajít (vytyčení hranic). Dítě si prostě potřebuje občas prosadit svou, takže je dobré rozlišovat, na čem nám skutečně záleží (např. pokud jde o bezpečí nebo zdraví). Pro takové situace stanovíme pravidla, a ta důsledně dodržujeme (viz knihy Děti potřebují hranice – Jan-Uwe Rogge, Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly -- Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly - Adele Faber, Elaine Mazlish). Hranicemi nemyslím desítky zákazů, ale naopak maximální možnou svobodu v rámci pevných mantinelů. Např. je dobré dítěti umožnit rozhodovat samo ve všem, kde je to možné, a to nejlépe výběrem ze dvou možností – třeba „Chceš teď jít ven, a potom se nasvačit, nebo obráceně?“ „Chceš k svačině hrušku nebo jablko?“ „Vyber si, které z těchto dvou triček si dnes chceš obléknout.“ atd. Hranice znamenají říci předem, jaký bude důsledek neuposlechnutí, a ten pak případně dodržet. Takže než usedneme k jídlu, můžeme (vlídně) říct: „Pokud by někdo začal házet jídlo na zem, odejde ihned od stolu a další jídlo dostane až k svačině.“ Pak ale musíme vydržet a slib dodržet. Jedna výjimka – a veškerá naše snaha bude marná. Dítě 10x neposlechne prostě proto, že mu to prochází. Říká si (třeba podvědomě): "Ještě máma nezvýšila hlas, ještě poslechnout nemusím." Proto je dobré od začátku dávat dítěti jasně najevo, že to myslíme vážně hned napoprvé. Přijít k dítěti, dřepnout si k němu, vzít za ruce, dívat se mu do očí, když mu něco říkáme. Nabídnout pomoc (třeba při uklízení; takto malé děti si s větším počtem hraček prostě nevědí rady, přestože máme pocit, že by to klidně zvládly, kdyby chtěly - omyl!) nebo dvě možnosti: uděláš to teď, nebo po svačině? vezmeš si na to hadr nebo utěrku? apod. Pokud dítě stejně nespolupracuje, seznámíme je s důsledky, pokud nezačne - a ty důsledky (odnětí nějakého nadstandardu; rozhodně nevyhrožovat fyzickým trestem) musíme dodržet. Příště (nebo po několika situacích) už si dítě dá pozor a raději poslechne. Samozřejmě bude nadále zkoušet, zda hranice stále platí (takže se z něj rozhodně nestane poslušná loutka), ale celkově se nechá vést - a rádo! Děti po nás také neustále něco chtějí, takže s tím můžeme pracovat: "Ano, půjdu si s tebou hrát/půjčím ti/dám ti..., až uděláš to, o co jsem tě už dvakrát žádala (konkrétně...)."
2) V tomto věku děti žijí pouze přítomným okamžikem, tzn. že třeba holčička, která chce sama zapnout televizi a není jí to umožněno, si neuvědomuje, že televize se zapíná každý den, takže ji může zapnout třeba zítra, když ne dnes; pro dospělého je to prkotina, pro ni to je teď nebo nikdy. Proto když jí třeba něco takového nedovolíme, je nesmírně nešťastná, že jsme jí tuto zkušenost neumožnili. Protože je ve svém neštěstí bezmocná, popadá ji z toho záchvat vzteku. Od nás potřebuje účast (nikoli znechucení nad tím, že dělá něco nehezkého - mohli bychom ji takto naučit potlačovat negativní emoce, což je velmi nebezpečné a může se to později projevit i ve fyzickém těle). Dejme dítěti najevo, že na svou emoci má právo, že ho milujeme, a až se uklidní (netrvat na tom, aby to bylo hned), rádi s ním budeme dělat to a to. Zvládat negativní emoce se děti učí postupně od nás – následují rodičovského příkladu. Děti také vycítí, jestli „nemůže být po jejich“ ze skutečného důvodu, nebo jen kvůli našemu pohodlí nebo prosazování autority za každou cenu. Pokud máme pocit, že nás dítě neposlouchá naschvál, aby nás "dopálilo", jde o "boj o moc", způsobený právě nekompromisním prosazováním vůle dospělého (třeba necitlivě trvá na okamžitém poslechnutí, přitom např. když je dítě zabrané do hry, je fér ho upozornit o chvíli dříve, že už má končit, co zrovna dělá, protože pak se bude dít to a to, aby mohlo svou práci dokončit).
3) Když dítě chce dělat všechno samo, je dobré mu v tom maximálně vyhovět (v mezích možností), protože se tak naučí spoustu věcí, stává se samostatným, což v průběhu času oceníte (zatímco rodiče, kteří to dětem v tomto věku neumožní, se později diví, proč jsou tak nesamostatné). 4) Tzv. zlobení je věc subjektivního pohledu (dítě podle nás zlobí, když nedělá to, co chceme my). Jednomu rodiči vadí, když dítě stále něčím bouchá, a zakazuje mu to a zlobí se, když neposlechne (ve skutečnosti právě zákazem povzbuzuje dítě, aby prosazovalo svou). Jiný rodič v tom vidí radost dítěte z vytváření zvuků a dovolí mu to (dítě to po určité době, kterou je třeba vydržet, přestane bavit a bude se zabývat něčím jiným). A to, že se zlobíme, už vůbec není problém dítěte, ale náš! Jsou to naše negativní emoce, které jsme se rozhodli prožívat. Můžeme se rozhodnout, že se naučíme být v klidu, a pak se zlobit nebudeme! Pokud ale rodič používá zprávu „Zlobím se a je to tvoje vina. Nezasloužíš si projevy mé lásky.“ jako „výchovný“ prostředek, zbaví své dítě jistoty, že ho má opravdu rád, probouzí v něm pocity viny (prosím věřte, že pocit viny je velmi zhoubná emoce a na budoucí dobré chování nemá kýžený vliv) a také víru, že lásku si musí zasloužit. I když máme dítě rádi, pokud mu nedáme najevo, že nás zajímají jeho pocity a že na ně má právo, pokud odpírání projevů lásky považujeme za vhodný výchovný prostředek, můžeme narušit náš vzájemný vztah a silně nahlodat sebedůvěru dítěte. Doporučuji Vám přečíst si knížku Co říkají děti, než se naučí mluvit (Paul C. Hollinger, Kalia Donerová).
4) Platí také, že pokud formulujeme svá přání negativně, např. „NEchoď do té louže!“, přímo si koledujeme o opak (a dítě za to vlastně ani moc nemůže – jeho představivost záporku „ne“ nevnímá). Je efektivnější vyslovit, co chceme – např. „Obejdi tu louži.“ 5) Ukazujme dítěti, jak může své emoce vyjádřit slovně – třeba „Zlobím se, protože...“, „Je mi smutno, protože...“, tím, že takto budeme mluvit sami o sobě a dítěte se na jeho pocity ptát. Plivání, kopání a nadávky - to je způsob, jakým dítě „volá o pomoc“. Z nějakého důvodu není šťastné: může to být např. nízké sebevědomí nebo pocit nedostatku lásky. My rodiče samozřejmě své děti milujeme, ale děti to ne vždy skutečně pociťují; mohou se např. míjet vaše tzv. jazyky lásky (někdo potřebuje – a dává – hlavně dotyky, jiný slova lásky, jiný věnovanou pozornost, další prokazované služby, nebo dárky). Doporučuji Vám knížku Děti a pět jazyků lásky (Chapman Gary - Campbell Ross). Kousání, bouchání - je důležité, abychom při nevhodném chování dítěte sami nejednali pod vlivem emocí; plácnutí přes pusu nebo zadeček dítě ponižuje a jeho jednání do budoucna nezmění (naopak přejímá tento příklad jako způsob řešení konfliktů). My musíme BÝT NAD VĚCÍ. PŘISTUPUJME K DÍTĚTI JAKO K VZÁCNÉ BYTOSTI (kterou je každý z nás), KTERÉ SI VÁŽÍME.
© Všechna práva vyhrazena - Mgr. Markéta Klingerová